| Typ stavby: | Sokolovny |
|---|---|
| Kraj: | Pardubický |
| Župa: | župa Východočeská-Pippichova |
| Okres: | Ústí nad Orlicí |
| Stav objektu: | existuje |
| Autor objektu: | adaptace vily na sokolovnu: firma Ing. Staněk z Vysokého Mýta |
| Datace: | 1890–1892 (adaptace na sokolovnu v letech 1925–1926) |
| Vložil: | PavelMichalec |
VILA LUDMILA, později SOKOLOVNA. Jedná se o bezesporu jednou z nejkrásnějších staveb ve městě. Původně se jednalo o honosnou vilu postavenou na místě požárem zničených chalup pro Ludmilu, manželku rytíře Jana Horského).
Vila číslo popisné 117 byla postavena Janem Horským na místě domů čp. 119 , 120, 121, 122 a 124, které vyhořely v dubnu 1887. Jan Horský se narodil v Brandýse nad Orlicí 29. března 1849, údajně jako syn místního učitele a zde i 7. prosince 1917 zemřel. Byl stavebním inženýrem, projektantem a stavitelem železničních a mostních staveb. Domohl se značného jmění i čestných poct a byl nositelem řady vyznamenání. Byl význačným českým sběratelemnumismatikem. O svém záměru, původně stavby „obydelního a hospodářského stavení“, informoval Jan Horský Obecní úřad v Brandýse dopisem již 6. prosince 1888. Stavba ale nebyla zahájena v roce 1889, jak stavebník Jan Horský původně zamýšlel. Zakoupené staveniště pustlo a na obci vznikaly obavy, zda ke stavbě vůbec dojde. Teprve dopisem, poslaným 4. května 1890 z Kováczna v tehdejším Solnohradsku, žádá Jan Horský jménem své manželky o povolení ke stavbě vily. Plány ke stavbě budovy vypracoval budapešťský architekt Franz Papp v roce 1890. Komisionelní stavební řízení se konalo 17. května 1890, ale v důsledku dalších průtahů, např. sporů o cestu k čp. 116, byla stavba zahájena až 13. dubna 1891 a dokončena 23. srpna 1892 a také tentýž den kolaudována. Po manželce stavebníka byla pojmenována „Villa Ludmila“. Vyobrazení postavené vily, ještě bez dodatečně přistavěné věže, se podařilo získat ze záhlaví dopisního papíru majitelky vily, paní Ludmily Horské (obrázek č. 1). Dne 14. února 1896 požádal Jan Horský o povolení přistavět k vile jednu obytnou místnost s vyhlídkovou věží. Vzhled vily již po přístavbě věže dokládá kopie fotografie neznámého původu s označením roku 1897.
Vila se zakrátko stala i námětem pro pohlednice Brandýsa, jak dokládá např. kolorovaná pohlednice vydaná nákladem G. Stocka syn a odeslaná v roce 1903. Obrázek ukazuje i zahradní úpravu prostoru před vilou, železný plot a skutečnost, že tehdy nevedlo k vile dnešní široké schodiště. Na nezastavěné části pozemku přiléhající k západnímu průčelí vily stával stožár s větrným kolem. Stožár stál nad studnou vyhloubenou v těchto místech, která měla zásobovat postavenou vilu vodou. Fotografie byla získána náhodně. Nepodařilo se objasnit dobu jejího pořízení a ani to, zda stožár s větrným kolem byl postaven současně s budovou a nebo později a kdy. Totéž platí o tom, kdy byl stožár demontován. Na pohlednicích z dvacátých let minulého století již není. Podnikatel Jan Horský se po roce 1910 dostal do finančních potíží, které ho donutily vilu v Brandýse prodat. Koupil ji Úvěrní ústav majitelů domů v Praze, od něhož pak vilu v roce 1925 odkoupila místní Tělocvičná jednota Sokol s úmyslem přestavět ji na sokolovnu (podle jiného zdroj se budova stala majetkem Společnosti majitelů domů, která ji v r. 1924 za 40 tis. Kčs prodala brandýsské sokolské jednotě). S přestavbou bylo započato v červenci 1925 a práce prováděla firma Ing. Staněk z Vysokého Mýta. Kolaudace se konala 7. ledna 1926. Součástí přestavby byl i biografický sál, který byl zkolaudován Zemskou správou politickou v Praze v roce 1928. Slavnostně byla Sokolovna otevřena dne 1. srpna 1926.. Vzápětí po otevření Sokolovny opatřila si Tělocvičná jednota Sokol Brandýs nad Orlicí, a to v létě roku 1926, koncesi na prodej cukroví, sodové vody a limonády. Jako náměstek této živnosti byla nejprve uvedena Marie Herzánová, která byla později nahrazena Annou Jůzovou. Téhož roku v létě dostala povolenou koncesi hostinskou a výčepnickou v Sokolovně Anna Vyskočilová. V březnu roku 1928 si TJ Sokol zajistila novou koncesi a to již na hostinství a výčepnictví, s náměstkem této živnosti Slavojem Čapkem. Tato koncese existovala řadu let, až byla uvedena do klidu po úředním zákazu Sokola a sice vládním nařízením z dubna roku 1943. Po skončení války byla koncese obnovena a jako náměstek živnosti je uveden František Bajer. Sama Tělocvičná jednota Sokol ovšem hostinskou a výčepnickou činnost neprovozovala, ale pronajímala ji střídavě různým nájemcům, a to buď celoročně nebo jen na letní sezónu. Kromě zmíněné Anny Vyskočilové je doklad o dvou letních sezónách provozu restaurace Adolfem Novákem a sice v roce 1931 a snad v roce 1932. V roce 1936 je v Sokolovně doložena hostinská a výčepnická činnost Václava Cihláře a v přesně nezjištěných letech Josefa Grubera. Existovali zde ale pravděpodobně ještě další provozovatelé. Zajímavostí je propagační letáček z roku 1931 hostinského Adolfa Nováka z čp. 4 (restaurace „U Nováků“), oznamující otevření pohostinství v Sokolovně na letní měsíce. Ve vnitřní části jsou uvedeny ceny jídel a nápojů. V červenci roku 1933 projednal tehdejší Okresní úřad ve Vysokém Mýtě žádost TJ Sokol Brandýs nad Orlicí o povolení přístavby jeviště s příslušenstvím k objektu Sokolovny. Na přístavbu existovalo zřejmě více návrhů. Jedná se o pohlednici vydanou v roce 1932 s textem „Sokolovna v Brandýse n. Orlicí – návrh na přístavbu jeviště“. Byl ale zřejmě zvolen návrh stavebně nejjednodušší, který změnil, podle subjektivního názoru, stylově postavenou budovu nikoliv k lepšímu. Široké schodiště k Sokolovně bylo vybudováno v roce 1932. Vlastní budova znamenala pro místní Tělocvičnou jednotu Sokol mnoho a pomohla nejen k rozvoji tělovýchovné činnosti, ale i k rozvoji kulturního života ve městě. V sále Sokolovny, kromě pravidelných cvičení dorostu a členů Sokola, probíhal i školní tělocvik a dosavadní tělocvična v nedaleké škole mohla být přeměněna na školní třídu. Velký sál umožňoval pravidelné promítání filmů. Důležitou složkou činnosti brandýského Sokola bylo pořádání divadelních představení. Dramatický odbor byl součástí Sokola již od roku 1927 a loutkářský odbor dokonce již od roku 1925. Začátek okupace v roce 1939 neznamenal okamžité ukončení tohoto všestranného využívání Sokolovny. Změny ale nastávaly postupně, docházelo k omezením různých činností, až přišel rok 1941, v němž okupační úřady zakázaly další činnost Sokola a budova byla využívána jen pro školní tělocvik a kino. Historie Sokolovny je spojena i s tragickou událostí a památkou brandýských občanů, kteří zde padli 5. května 1945 při zásahu německého trestního komanda. kdy nacisté z projíždějícího vlakového transportu u budovy zmasakrovali 15 vlastenců, kteří se předtím v sokolovně ozbrojovali.
V letech následujících po válce sloužila Sokolovna nejen ke cvičení, ale poskytovala své prostory i pro různé kulturní a společenské akce. Využívala ji nejen škola jako tělocvičnu, ale i místní kino, divadelníci a loutkáři. V pozdějších letech pak Závodní klub ROH Karosa a jeho různé kroužky. V okupačních letech nebylo možné provádět na budově Sokolovny jakékoliv stavební zásahy. Tato situace trvala i v prvých letech po osvobození. Až v průběhu let 1950 a 1951 byly provedeny větší opravné práce zejména na fasádě, ale i uvnitř budovy. Vzhled Sokolovny se pak po delší dobu neměnil.
Sokolovna pak sloužila městu i občanům až do roku 1990, kdy byla uzavřena z důvodu havarijního stavu. Provedená rekonstrukce stav budovy později zlepšila, avšak štěstí se jí začalo vyhýbat. Po rozsáhlé havárii vody uvnitř objektu došlo k jeho opětovnému uzavření a v tomto stavu se sokolovna nachází dodnes. Objekt je stále v majetku místní sokolské jednoty.
Objekt nese statut chráněné kulturní památky (rejst. č. ÚSKP 10142/6-5843 - sokolovna) od 20.3.1995.
Technický a architektonický popis objektu:
Reprezentativní městské vila z r. 1890, v romantickém historizujícím slohu, přestavěná v r. 1925 na sokolovnu s divadelním jevištěm. Společensky významná budova prvorepublikového lázeňského letoviska. Významná dominanta, uplatňující se v panoramatu města a ve většině dálkových pohledů. Dochované cenné originální dekorativní součásti – interiérová schodiště (litina); dlažby, soubor dveří, arch. prvky exteriéru – kamen. články, mříže ap.
Situace: Vila je postavena ve svahu na severní straně Žerotínovy ulice, jako vyvrcholení pohledové osy Nádražní ulice, tedy na významné nové křižovatce města, reagující od konce 19. století na nové železniční připojení. Hlavní jednopatrová hmota budovy s vysokou valbovou střechou a středovým rizalitem hlavního jižního průčelí, zakončeným štítem, je doplněna vlevo nakoso postavenou štíhlou hranolovou věžicí s vysokou jehlancovou střechou a napravo odsazeným krátkým křídlem, zakončeným třípodlažní polygonální věží. Její poslední patro má podobu altánu s vysokými žaluziovými okny a střešní tearasou s balustrádou.K zadnímu průčelí přiléhá polygonální rizalit uvnitř oválného schodiště do věže a středový vstupní rizalit. Vstup ze zahrady při ulici zprostředkovala zasklená lodžie po pravé straně hlavní hmoty, přístupná dvouramenným schodištem. Od r. 1925 byla vila přeměněna na sokolovnu a její siluetu obohatil významný blok divadelního jeviště s neckovým oplechovaným zastřešením. Původní krytina byla břidlicová, později eternitová, nyní náhražková – asfaltové pásy. Interiér: Většinu prostoru přízemí zaujímá sál bývalé tělocvičny, s převýšenou středovou částí, do níž je vložen balkon, přístupný stavebně odděleným dekorativním točitým litinovým schodištěm. Na boku přiléhá prostor jeviště. Vzadu k sálu přiléhá předsálí s nástropním alegorickým obrazem na plátně, přístupné z boku přes zádveří u věže. K zadnímu průčelí byl přistavěn trakt novodobých nehodnotných šaten. Vstup do věže zprostředkuje dekorativní kamenné schodiště na oválném půdorysu s ozdobným litinovým zábradlím, vložené do asymetrického prostoru sevřeného věží, sálem a zádveřím. Prostor mezi zahradním schodištěm a věží je využit jako skladiště. V zádveří a na podestě schodiště do suterénu je zachována originální ornamentální dlažba, pilířek schodiště navíc doplňuje polychromovaná terakotová váza (urna). Prostory suterénu jsou plochostropé, nebo klenuté segmentově či do traverz, novodobě upravené, nezajímavé. Věž je v přízemí plochostropá, v patře a suterenu zaklenuta segmentově do traverz. Zachován soubor původních (opravených) dveří včetně dobových závěsů, okna zřejmě vyměněna při poslední rekonstrukci.
K osobě stavitele a původního majitele objektu:
Jan Horský (29. 3. 1849 – 7. 12. 1917) byl synem místního učitele. Vystudoval architekturu a stavební inženýrství. Stal se projektantem a podnikatelem v oboru železničních a mostních staveb v tehdejším Rakousku-Uhersku a mnohé jeho stavby stojí i v cizině. Za svá díla byl Jan Horský oceněn v Portugalsku (Portugalský řád Kristův), v Rusku (Ruský řád sv. Stanislava) a v Turecku (turecký řád Osmanie). Zásadním zlomem v životě tohoto úspěšného a bohatého muže se stal rok 1908, kdy došlo na jedné z jeho staveb ve švýcarském kantonu Wallis k zaplavení a zřícení tunelu, v němž bylo zasypáno i 25 dělníků. Jan Horský nesl zodpovědnost za celou stavbu, a proto byl nucen prodat své domy, svou neuvěřitelnou sbírku mincí a medailí čítající na 20 000 položek a nakonec i brandýsskou vilu Ludmilu, kterou až do své smrti v roce 1917 stále obýval.
https://pamatkovykatalog.cz/telocvicna-sokolovna-15781051
https://www.turistika.cz/mista/brandys-nad-orlici-sokolovna--1/detail
https://sokolbrandys.webnode.cz/historie-sokolovny/
http://www.mesto-brandys.cz/assets/File.ashx?id_org=927&id_dokumenty=3868
Na mapě se zobrazí všechny objekty v okolí. Mapu lze přibližovat a oddalovat a tím přecházet mezi jednotlivými objekty v databázi.
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Pro přidávání komentářů musíte být přihlášen/a.
