Sokolovna Plzeň - Doubravka
| Typ stavby: | Sokolovny |
|---|---|
| Kraj: | Plzeňský |
| Župa: | župa Plzeňská |
| Okres: | Plzeň-město |
| Stav objektu: | existuje |
| Autor objektu: | Adolf Kraml, J. Šimáček, Václav Vacek (ten současně i stavitelem) |
| Datace: | 1934–1935 |
| Vložil: | PavelMichalec |
Popis objektu
Na počátku 20. století byla Doubravka samostatnou obcí s převažujícím dělnickým a rolnickým obyvatelstvem, mezi nímž sokolská myšlenka neměla zvlášť velký ohlas. Ale ustavit samostatnou sokolskou jednotu se zde přece podařilo, a to v roce 1903. Většina členů nicméně pocházela z okolních obcí. Podobně jako naprostá většina mladých jednot využívali i doubravečtí sokolové pro svoji činnost nejprve provizorní prostory v místním hostinci a školní tělocvičně, v létě se cvičilo venku. Schůze se konaly v hostinci U Doktorů, ve dvacátých letech se přesunuly do Legionářského domu.
Mimořádným rozvojem prošla jednota po vzniku Československa, kdy také výrazně stoupl počet jejích členů. Pro svoji tělovýchovnou, společenskou i kulturní činnost začali sokolové naléhavě potřebovat vlastní prostory. První významný krok k realizaci vlastního stánku vykonali v roce 1929, kdy stavební odbor jednoty vypsal architektonickou soutěž na zhotovení ideových náčrtků nové sokolovny pro pozemek při okraji zástavby Doubravky mezi ulicemi Hřbitovní, Na Dlouhých a U Cvičiště. Z devětapadesáti došlých návrhů komise ocenila tři náčrty architektů „zvučných jmen“. O první a druhou cenu se dělili Rudolf Černý, který v druhé polovině dvacátých let minulého století vypracoval projekty tří sokoloven na Kladensku a v Dubí, a František Krásný, přední činovník stavebního odboru České obce sokolské a autor půldruhé stovky projektů sokoloven v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Třetí cenu obdržel Václav Neckář. Kvůli vysokému rozpočtu stavby však nemohl být ani jeden z návrhů realizován.
V následujících letech probíhala vleklá jednání, během nichž se zvažovala mj. výstavba v etapách či změna staveniště. Vzniklo rovněž několik alternativních studií od stavitelů z řad sokolů, inspirovaných náměty z uvedené soutěže a prověřujících účelnost budovy vzhledem ke stavebnímu programu. Mezi nimi vynikl projekt vypracovaný pravděpodobně členem jednoty Václavem Vackem.
Také Vackův návrh však překračoval finanční možnosti jednoty. Výsledný projekt – úspornější zejména kvůli výrazně redukovanému, jednoduššímu tvarosloví – nakonec v roce 1934 vypracovali ve spolupráci s Vackem členové sokolské stavební komise Adolf Kraml a J. Šimáček. Základní funkční rozvrh autoři sice dodrželi, sokolové nicméně prosadili několik změn, například podsklepení foyeru, a tedy vznik nové suterénní místnosti nebo zvýšení jeviště a prohloubení schodiště pod ním. Do budovy se nově začlenila kratší kolmá chodba, která umožnila spojení provozu restaurace a sálu. Tělocvičnu nově osvětlovala okna na jižní straně nad přísálím. Stavební odbor do projektu dodatečně zahrnul také vodovod a ústřední topení, s nimiž se v původních plánech a rozpočtu nepočítalo. Plochá střecha nad restaurací měla být provedena jako pochozí – autoři projektu ji tedy opatřili trubkovým zábradlím a dlažbou, také z ní zajistili přímý vstup do tzv. výborovny v patře. Členové jednoty naopak zamítli zřízení předloženého balkonu v hlavním sále.
Vacek, Kraml a Šimáček přepracovali i řešení hlavní fasády (zejména tělocvičné části), která nabyla velmi strohé a prosté podoby v duchu puristické tradice. Racionálně konstruovanou stavbu oživily dvě plastiky letících sokolů umístěné na dva převýšené „pylony“; zadní průčelí směrem ke cvičišti vyplnil rozměrný rámec s reliéfně vyvedeným znakem Sokola a s významnými milníky v dějinách jednoty: 1903 (založení jednoty) a 1934 (realizace sokolovny).
Stavba, kterou ještě na podzim roku 1934 dohotovila Vackova firma za spoluúčasti dalších sokolů, byla slavnostně otevřena v roce 1935. Následujícího roku přibyl při jižní straně areálu ještě kuželník a dokončovaly se i další řemeslnické práce v interiéru. V roce 1936 začali doubravečtí sokolové – podobně jako další jednoty v Plzni – v tělocvičném sále novostavby provozovat biograf (roku 1942 přejmenovaný z Bio Sokol na Orion).
Na stavbu spotřebovalo se asi 200 000 cihel, 430 m3 písku, 15 m3 kamene, 80 m3 popela, 4 vagony vápna, přes 11 vagonů cementu. Úhrnný náklad činil 575 877 korun. Např. mzdy dělníků a zedníků činily 122 829 korun, stavební dozor 21 756 korun, stavební materiál vč. cementu, vápna a železa necelých 95 000 korun, kovářské a klempířské práce necelých 11 000 korun, tesařské práce vč. materiálu ca 48 000 korun, sklenářské práce 8 600 korun, střecha ca 13 000 korun, truhlářské práce ca 28 000 korun, malířské a lakýrnické práce 12 000 korun, práce elektrikářské 28 000 korun, ústřední topení 46 000 korun, dva sokolové nad vchodem 2000 korun, oplocení něco přes 3 000 korun, vnitřní zařízení ca 36 000 korun. Většina prací byla účtována za režijní ceny.
Během více než osmdesáti let budova prošla množstvím dílčích úprav, které potlačily její původní puristický ráz. V sedmdesátých letech minulého století byla okna sálu nahrazena copilitovými výplněmi; v posledních přibližně dvaceti letech pak byla ostatní okna postupně vyměněna za dřevěná eurookna tmavé barvy. V polovině devadesátých let se změnila i barevnost fasády, když původní břízolitové omítky získaly světle žlutý nátěr. Na počátku tohoto století byl zazděn vstup do tělocvičny od severu. Jednota také nechala zateplit a opravit střechu tělocvičny a provedla další drobné rekonstrukční práce na objektu i venkovních sportovištích, které zvýšily úroveň zázemí pro sportovní a další činnost.
Zdroj informací, literatura
https://pam.plzne.cz/objekt/c14-873-sokolovna-tj-sokol-plzen-doubravka
esbirky.cz
http://sokoldoubravka.cz/pribeh_sokolovna.php
Mapa
Na mapě se zobrazí všechny objekty v okolí. Mapu lze přibližovat a oddalovat a tím přecházet mezi jednotlivými objekty v databázi.
Komentáře
Zatím nebyly přidány žádné komentáře.
Přidat komentář
Pro přidávání komentářů musíte být přihlášen/a.
