10.12.1942 byl v Breslau — Wroclawi popraven metylovský rodák, antifašista a nadšený sokol a vlastenec br. Bohumil Čupa. Učitel, mozek a hybná páka veškerého dění v Sokole Metylovice v předválečném období.
Vystudoval na učitelském ústavě v Opavě, kde maturoval. Jeho prvním působištěm byla obecná škola v Bystřici nad Olší a odtud byl povolán k vojenské službě. Odveden byl v roce 1929, kdy nastoupil ke 3. divizi, absolvoval školu důstojníků v záloze. Na vojně dosáhl hodnosti poručíka. Po jejím absolvování učil krátce ve Stříteži, odkud přešel na obecnou školu v Místku. Nejdříve na obecné smíšené škole, po odborné zkoušce na chlapecké měšťanské škole. Jeho žák vzpomínal: “Kantor Čupa byl mezi svými žáky velice oblíbený. Po zvonění na hodinu jsme seděli v lavicích a čekali na učitele, který šel po chodbě a na housle hrál písničku, kterou jsme si pak společně zazpívali na začátku i na konci hodiny. Organizoval také různá sportovní klání mezi třídami. A nejen sportovní. Soutěžilo se v počtech, diktátu, přednesu básně a čtení. Vítěz dostal například balík ořechů.“
Od svého prvého dne, co nastoupil učitelské místo, se vrhl ve volném čase na společensky prospěšnou činnost. Tato činnost svou bohatostí, ideovostí, žánrovou šíří a nápaditostí je dodnes u lidí sotva dvacetiletých ojedinělá. Téměř denně docházel do maličké tělocvičny, docházel mezi cvičence všech věkových kategorií, cvičil, povzbuzoval, dával pokyny i záchranu, a rozdával na všechny strany důvěru a optimismus. Nejvíce se věnoval žactvu a dorostu. Po cvičení žáků následovala vždy veselá vyprávění na které, se všichni těšili. Nejen založil a vedl ochotnický divadelní kroužek, ale dbal i o to, aby byl výběr her kvalitní.
Byl upřímný a otevřený, neznal rozpor mezi slovem a činem. „On byl skutečně náš vychovatel, náš táta. Nikomu nedovedl nic vyčítat, ale poučoval vždy s úsměvem“ říkal o něm jeho spoluhráč Vávra Hajdušek.
Za mobilizace působil ve funkci velitele kulometné roty, hodnocen jako energický a iniciativní, veselé a otevřené povahy. Přišla okupace! Národ strnul. Někteří hledali bezpečné zátiší, jiní byli na čas otupělí, ale byli i jedinci, kteří upadli do nejodpornější mravní stoupy — kolaborovali s německými fašisty. Nicméně v drtivé většině se v tak vypjaté době prohlubuje morální svědomí jedinců i celých skupin, silné zdroje národní sounáležitosti a národní důstojnosti se derou na povrch a nejeden příslušník této země, připomínaje si sokolské ideály, povyšuje opět svobodu jedince a svobodu národa na nejvyšší mravní zákon lidské společnosti, lidského ducha. Také Miloš Čupa věděl hned, kde je jeho místo. Od března roku 1939 vedl odbojovou skupinu „Za vlast“, založenou Sokolem v Místku. Začlenil se do odbojového hnutí „Obrana národa“, kde mu po zatčení kpt. Karla Rozehnala byla svěřena funkce okresního velitele v tehdejším okrese Místek. Síť této organizace byla rozvětvena po celém Pobeskydí. Organizoval územní členění okresu Místek a vytvořil nové obvody v Místku, Frýdlantě, Paskově, Sviadnově, Chlebovicích, Palkovicích, Brušperku, Hukvaldech a Metylovicích, Zde s ním spolupracovali Metod Bílek, řemenář a starosta TJ Sokol; František Merta, klempíř; Vavřín Bílek, vulkanisér; Vavřín Hajdušek, zubní technik a Antonín Vašek, dělník. Činnost byla však prozrazena a na jaře 9. dubna 1941 byl Miloš při sokolském cvičení zatčen gestapem přímo při sokolském cvičení v metylovské Sokolovně a vězněn v Ostravě, Olomouci a pak v slezské Wroclawi. Přes neustále výslechy, krutá a trýznivá mučení nikoho neprozradil. Věděl, že bude odsouzen k smrti a přesto povzbuzoval ostatní milým slovem nebo aspoň laskavým pohledem. Ve wroclawském vězení se s ním setkal ve vězeňské kuchyni František Kudělka z Frýdlantu (pozdější kronikář Metylovic), který byl odsouzen na deset let. Pracoval ve věznici jako údržbář. Když se zeptal, co tam dělá, Miloš mu odpověděl: „Dva životy by mi nestačily na paragrafy, co mně nasadili na odbojovou činnost.“ V polovině září roku 1942 byl německým Lidovým soudem — Volksgerichtem odsouzen k smrti pro neoprávněné přechovávání zbraní a za přípravu velezrady. Velezrady? Na kom? Na německých fašistech, na vrazích českých lidí! Těsně před popravou, 10. prosince 1942 ho navštívila sestra Anežka s bratrem Vojtěchem. Dozorci lživě naznačovali možnost propuštění. Sourozenci se vraceli domů plni nadějí, o kterou se chtěli podělit i s maminkou, která v té době již pochovala své 3 syny. O to tvrději pak dolehla na rodinu jeho poprava. Miloš byl hned 10. prosince 1942 po odchodu své sestry a bratra, spolu s dalšími pěti vězni odveden do popravčí kobky. Neměl to štěstí, aby se nějak dostal k tužce a papíru a rozdělil se s drahými o svou statečnost. V kobce na předtištěném formuláři, na vězeňském dopise malého formátu, napsal svůj poslední dopis mamince a pár slov sestře a bratrovi. Tomu několik posledních řádků nadepsal — „už spěchám“. Své sestře v záhlaví dopisu napsal — nauč své chlapce „Proč bychom se netěšili“.
Poslední řádky mamince začínají větou: Moje nejdražší maminko! V tuto hodinu, kdy smrt mě již přijala, chtěl bych vykřiknout do celého světa všem synům: “pospěšte si splatit dluh své mamičce, dokud je čas!“ Odpusťte mi, já více nemohu, můj život již k tomu nestačí. Jen rád bych zmírnil Vaši bolest — Váš život byl jedna velká bolest, ale neklesla jste pod tíhou a takovou Vás dosud vidím: “hrdou,pevnou a nesmírně silnou“ a to mně dodává klidu a plní mé nitro také hrdosti. Sbohem, maminko, odcházím z tohoto světa bez viny. Na našich hrobech vykvete nové jaro. Přeji Vám v něm hodně života a radosti z vnuků, vnuček a dětí. Lidstvo zbloudilo — snad dnešek dovede si vážit víc života, svého bližního i Boha. Mám Vás, maminko, úžasně rád, moje láska nechť Vás hřeje se sluníčkem, které vzejde, až já tady nebudu. Budu neustále myslet na Vás, na krásnou vlast, na všechny drahé v ní, jejich slasti, smích i zármutek. Budu stále, milá maminko u Vás, i ve Vašich myšlenkách. Všechny ty činy,ta jména, vztahy, hlavně ty vztahy a víra, že budoucí dny přinesou vzkříšení novému, lepšímu, krásnějšímu, příštímu světu, což vyjadřuje melodie, která se chvěje v naší společné kobce u gilotiny v posledních minutách našeho života a kterou vyjadřují slova: „Kde domov můj!“ Berou nám život, ať žije lepší život. Váš Miloš
K uctění jeho památky uspořádala Tělocvičná jednota Sokol v Metylovicích po osvobození v roce 1945 důstojnou tryznu, k níž byl sestaven upomínkový list s jeho fotografii. Bohumil Čupa byl vyznamenán Československým válečným křížem „1939 In memoriam“. Jako trvalou vzpomínku na Miloše Čupu a jeho kamaráda a spoluhráče Mirka Bílka se pořádal v Metylovicích od léta 1946 každoročně „Memoriál Miloše Čupy a Mirka Bílka“ v odbíjené.
Koncem 80. let sice na několik let turnaj zanikl, ale devadesátých letech obnovil pořádání tohoto memoriálu Lumír Hajdušek, syn Vávry Hajduška, Milošova spoluhráče z odbíjené. Letos se konal již 58. ročník jednoho z nejstarších volejbalových turnajů v republice. Úsilím přátel byla v roce 1987 odhalena na Sokolovně pamětní deska s reliéfem Bohumila Čupy od akademického sochaře Lantzmana z Brna.
---
V průběhu roku 2013 bylo při stavebních pracích nutno načas sundat i bronzovou pamětní desku velkého Sokola Miloše Čupy. Ta byla v odborné firmě vyčištěna a v horkovzdušném tunelu, naimpregnována speciální bezbarvou vrstvou proti klimatickým jevům. Zde patří poděkování členům oddílu badmintonu při TJ Jiřímu Páleničkovi a Ladislavu Sudrovi, kteří vše bezplatně zajistili. Deska byla znovu nainstalována místostarostou TJ Jiří Liberdou, a zajištěna proti zcizení. Na jaře bude znovu pod deskou osazena i okrasná zeleň.